Moje cesta k hypnoporodu

Ráda bych tento blog začala vyprávěním svého příběhu. Jak jsem se od prvního, zdlouhavého a velmi bolestivého porodu propracovala k nádhernému a posilujícímu prožitku druhého porodu.

Krok do neznáma

Poprvé jsem otěhotněla téměř před pěti lety a o porodech jsem toho moc nevěděla. Navíc jsme bydleli teprve dva měsíce ve Varšavě, kam jsme se s manželem přestěhovali kvůli práci. Neměla jsem zde tudíž ještě žádné kamarádky, které by mi mohly poradit nebo sdílet svou zkušenost s místními porodnicemi a lékaři.

Jedinou věcí, kterou jsem si byla jistá, bylo, že chci mít co nejpřirozenější porod. Cesta, která následovala, mě změnila a posílila jako ženu a matku. A proto ji s vámi chci sdílet.

Brzy jsem si uvědomila, že těhotenství je kombinace obrovského nadšení a zároveň strachu z neznáma. Byla jsem plná otázek jako jak vybrat tu správnou porodnici, kde najít respektující porodní asistentku, jestli se musím někde registrovat a kde. Těch věcí bylo nekonečně mnoho.

V naší společnosti převládá obraz, že rodící žena leží na lůžku s nohami nahoře, manželovi drtí ruku, před ní stojí lékař/ka a radí jí, kdy tlačit. Žena se nadechne, zavře ústa, zavře oči a tlačí a tlačí, dokud kontrakce nepoleví. A to se opakuje, dokud se miminko nenarodí.

Věděla jsem, že takto rodit nechci. Že chci co nejpřirozenější a zároveň nejsvobodnější porod.

Po pár týdnech jsem si našla respektující porodní asistentku, u které jsme byli na předporodním kurzu. Na něm nám byl na základě mých porodních přání doporučen porodní dům, což v tomto případě bylo patro v budově porodnice. Příjem rodiček je pro všechny společný a po schválení lékařem/kou, který/á zkontroluje zdravotní dokumentaci a výsledky vyšetření na příjmu, se žena může přemístit do porodního pokoje. Tam je k dispozici postel, vana, žíněnka a koupelna. Zároveň, pokud by se cokoli dělo, jsou po ruce lékaři a případný převoz na sál může proběhnout během pár minut. Tento pocit jistoty pro mě byl velmi důležitý.

První porod

Všechno začalo hladce. V noci přišly první kontrakce, nabíraly na intenzitě a porod se krásně rozbíhal. Po telefonu jsme se s mou porodní asistentkou domluvily, že zatím není potřeba jet do porodnice. Většinu první fáze porodní jsem tedy prožila doma a asi po deseti hodinách jsme se přesunuli do porodnice.

Tam bylo zrovna velmi rušno, na chodbách hodně lidí a přede mnou spousta čekání (na PA, na vyšetření, na monitor, na lékařku, která musí schválit přesun do porodního domu a na uvolnění pokoje). Musela jsem komunikovat v polštině a kontrakce prožívat před spoustou lidí, které jsem vůbec neznala. Během této hodiny se intervaly mezi kontrakcemi rozestoupily, ale bolest zesílila.

Kontrakce byly tak bolestivé, že jsem nevěděla, jak s nimi naložit ani jak je prodýchat.

Na porodním pokoji se mi trošku ulevilo, ale druhá doba porodní byla extrémně bolestivá a dlouhá a já jsem ji přestala zvládat. Chtěla jsem jít domů. Chtěla jsem zemřít. Prostě cokoli, jen aby tohle skončilo. Byla jsem si naprosto jistá, že žádnou další kontrakci už nezvládnu a neviděla jsem cestu ven.

Moje porodní asistentka byla naštěstí velmi laskavá, trpělivá a podporující. Jsem jí neskutečně vděčná, že zůstala po celou dobu klidná a podporovala mě, že to zvládnu. Byly to dvě nekonečné hodiny tlačení.

A pak se narodila naše holčička. Byla tak tichá a klidná. Dívali jsme se na ni v úžasu. Tahle nádherná malá bytost je skutečně naše dcera dcera, Olivia.

Podruhé už to nedám

Po necelých dvou letech jsem čekala naše druhé děťátko. Od začátku jsem věděla, že tentokrát chci porod prožít jinak. Že takovou bolest znovu nezvládnu a ani nechci zvládat.

Slyšela jsem skvělé věci o hypnoporodu, ale při prvním těhotenství jsem neměla potřebu to zkusit. Říkala jsem si, že moje maminka, babičky… všechny ženy to zvládly normálně. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že to vyzkouším. Ve Varšavě nikdo kurzy hypnoporodu nevedl a tak jsem si koupila knihu, relaxace a vizualizace a začala jsem sama. Relaxovala jsem několikrát týdně a často jsem u toho usnula (jak jsem se později dozvěděla, tak spánek je dobrým znakem uvolnění, zatímco naše podvědomá mysl stále vnímá nahrávku).

Tohle se stalo velmi důležitou částí mé předporodní přípravy a já jsem byla čím dál víc sebejistější.

Věřila jsem, že mé tělo bylo stvořeno tak, abych mohla hladce porodit. Důvěřovala jsem také svému děťátku a bylo krásné se na něj napojovat a mít čas jen pro nás dvě.

Hypnoporod se zaměřuje na práci se strachem a já jsem se ho snažila zpracovat, odstranit a naladit se pozitivně pomocí vizualizací a afirmací. Jsou to jednoduché, ale velmi účinné techniky. Na porod jsem se připravovala i fyzicky a často jsem to kombinovala. Nejvíc jsem si užívala kombinaci aromaterapie, relaxace a reboza, které dělala má úžasná dula Julita. (Rebozo je masáž šátkem, která krásně uvolňuje tělo a v těhotenství především pánev.)

Hypnoporod není nijak spojen s místem porodu. Ale čím víc jsem o porodu věděla, tím víc jsem chtěla odstranit vše, co mě rušilo a zvyšovalo hladinu adrenalinu. Správný mix hormonů během porodu je velmi důležitý a nezbytný je především oxytocin, který se vyplavuje při pocitu bezpečí, intimity a lásky. S manželem jsme proto začali mluvit o možnosti domácího porodu a probrali jsme to s naší porodní asistentkou, která nám asistovala už u prvního porodu. Když jsme prošli všechny varianty a záložní plány, rozhodli jsme se pro porod doma, pokud vše půjde dobře. (V Polsku je porod doma normální, legální možností, stejně jako třeba v Holandsku, Německu, Británii nebo Francii).

Můj druhý porod

První kontrakce jsem cítila kolem třetí hodiny v noci a protože se moje porodní asistentka akorát vracela domů od jiného domácího porodu, změnila plány a přijela rovnou k nám. Po vyšetření, kdy porod byl stále teprve v začátcích, jsem jí připravila snídani a pokoj, aby se mohla jít dospat. Mezitím se vzbudila dcerka a tak jsem si s ní hrála. Po chvíli jsem už kontrakce musela rozdýchávat a proto jsem vzbudila manžela, aby se jí věnoval a šla jsem si nachystat věci na porod. Kontrakce už byly opravdu silné a bolestivé, zatím naštěstí s několikaminutovými intervaly.

Připravila jsem si aromaterapii, relaxace, namíchala si homeopatii a ponořila jsem se do příjemně teplé vany.

Když přišla další vlna (hypnoporod nepoužívá slovo kontrakce, ale vlny), použila jsem vizualizace a dech vedoucí vzhůru. Uvolnila jsem se, zklidnila jsem svůj dech a zaposlouchala jsem se do relaxace. Vlna sílila, dosáhla vrcholu a zase slábla. Otevřela jsem oči a nemohla tomu věřit. Necítila jsem žádnou bolest, pouze sílu. Přicházely další a další vlny, ale naprosto bez bolesti. Cítila jsem jen tlak.

Zhruba po hodině těchto bezbolestných, ale očividně účinných kontrakcí, jsem cítila, že mé tělo začíná tlačit. Nemohla jsem věřit tomu, že už jsem tak daleko. Jakto, že je to tak jednoduché a hladké?

Moje dula byla na cestě, porodní asistentka spala, můj muž se věnoval naší dcerce a já jsem byla sama v podkroví. Tělo tlačilo a já jsem byla naprosto klidná a těšila jsem se na příchod našeho miminka. Brzy přijela dula a za chvilku došla vzbudit porodní asistentku. Ta mě vyšetřila a okamžitě volala druhou porodní asistentku (v Polsku je standard, že přímo ke zrození přijíždí i druhá PA, aby se v případě komplikací mohla jedna věnovat matce, druhá dítěti).

Po dalších asi 30-40 minutách jsem cítila, jak hlavička pomalu prochází ven. Hladila jsem ji a dotek jejích vlásků mě povzbuzoval. Tahle fáze byla velmi intenzivní. Ačkoli jsem vědomě vůbec netlačila, tělo tlačilo samo a já jsem se snažila jen uvolnit a vlny prodýchávat.

Intenzita se stupňovala a já jsem si říkala, že brzy asi přijde ten „já chci umřít“ moment, ale místo toho jsem držela naše děťátko v náručí. Nemohla jsem věřit tomu, jak to bylo jednoduché.

Dula došla pro mého muže a dcerku, aby se přivítali s miminkem a společně jsme se podívali, zda se nám narodila holčička nebo chlapeček. A naši dcerku jsme pojmenovali Vivienne. Olivia byla malou sestřičkou naprosto nadšená, voněla si k jejím vláskům a neustále ji hladila.

Dva přirozené a přesto tak rozdílné porody

Tak tohle jsou porodní příběhy našich dcerek. Oba porody byly naprosto přirozené, bez jakýchkoli léků nebo zásahů a při obou asistovala ta samá porodní asistentka. Myslím si, že porod Vivienne byl jednodušší i díky tomu, že byl druhý a já jsem věděla, co mě čeká. Ale jsem si jistá, že by neproběhl tak hladce a už vůbec ne bezbolestně, kdybych nešla cestou hypnoporodu. Všechny relaxace, vizualizace a afirmace, které jsem praktikovala v těhotenství, mi dovolily se hluboce uvolnit a tělo tak nechalo miminko lehce projít ven.

Rozdíl, s jakým moje tělo reagovalo, byl enormní. Po téhle transformační zkušenosti jsem se rozhodla stát se lektorkou hypnoporodu a podporovat další ženy na jejich cestě za krásným porodem.