Proč mám averzi na „hodnou holčičku“

“Buď hodná holčička a dojez tu polévku.“

„Copak jste dneska dělali, byla jsi hodná holčička?”

“Zmrzlinka je jen pro hodné holčičky.”

Mojí starší dcerce jsou čtyři roky a kolikrát jsme tohle už společně slyšely.

A já nad tím stále kroutím hlavou. Může mi někdo vysvětlit, co jí dá „hodná holčička“ do života?

Hodná holčička už od narození

Začalo to vlastně hned po narození. Po prvních pár dnech se rodina a někteří kamarádi začali ptát: „A v noci nezlobí? “

„Jak může třídenní novorozeně zlobit? Že pláče, když má hlad nebo se cítí samo, případně ho bolí bříško?“ ptala jsem se zase já.

A víte, jaká byla odpověď? „Však ty víš, jak to myslím.“

„No, to fakt nevím.“

„No jestli vás nechá vyspat.“

„Tak se zeptej, jestli nás nechá vyspat a ne jestli zlobí.“

„No ty seš cíťa.“ (Mimochodem skvělá hláška pro ženu v raném šestinedělí 😉 )

Tak si tu hodnou holčičku zkuste na sobě

Protože žijeme v Polsku a nejbližší člen naší rodiny bydlí 500 km od nás, je to pro nás o to víc do očí bijící. A protože vysvětlování moc nepomáhá (chápu, lidi už nad tímto označením ani nepřemýšlí, říkají to automaticky), nastavuji jim zrcadlo.

A ptám se zpátky: „A dědeček byl dneska v práci hodnej? Pracoval hezky? Nezlobil kolegy nebo pana ředitele?“

Proč odmalinka dětem vštěpujeme, že se musí chovat určitým způsobem, aby s tím byli dospělí spokojeni? Navíc to hodný/zlobivý je ohromně subjektivní. Já mám třeba radost, když se holky nebojí a lezou po kopcích, přelézají kmeny a zkoušejí nové věci. Kalhoty od bahna pro mě nejsou důležité. Důležité je to, že překonala svůj strach a zkusila někam vylézt. O to víc jsem na ni hrdá, když spadla do bláta, ale zkusila to znovu.

Jenže pro někoho holčička od bahna už není hodná holčička. Já za to třeba pravidelně dostávala na zadek. Protože ty hodné holčičky přece hezky sedí a hezky vypadají. A to já teda hezky nevypadala, nebo jen asi prvních pět minut.

A pro koho se pak snažíme být hodné? Pro naše maminky a tatínky? Snažíme se zalíbit paní učitelce a za pár let šéfovi a partnerovi… A stane se nám to, že ve třiceti letech děláme věci tak, jak si myslíme, že bychom je dělat měly, ne tak, jak chceme.

A pak v podobném duchu vychováváme naše dcery a vnučky.

Jestli opravdu pro naše dcerky něco nechci, tak aby byly hodné holčičky.

Chci, aby byly: sebevědomé (To znamená uvědomovaly si samy sebe. Co je baví, v čem je jim dobře a v čem už ne, po čem touží, jak se skutečně cítí), ohleduplné (k druhým i samy k sobě), laskavé (k druhým i samy k sobě), milující. Aby neporovnávaly druhé ani samy sebe.

Líbí se mi sebevědomí naší čtyřleté Oličky, ktera třeba přijde, když něco hledám a řekně: „Tak já to najdu, já jsem totiž v hledání věcí moc dobrá.“ A když za pět minut tu věc najdu já, vůbec nijak jí to nevadí nebo nesrazí sebevědomí, jen mi řekne. „Jé, vidíš, ty jsi taky moc dobrá v hledání věcí.“

Žijeme v nějaké společnosti a ctíme její pravidla

Samozřejmě, že vyžadujeme určité chování. Protože žijeme ve společnosti lidí, kde vládnou určitá pravidla, psaná i nepsaná. Ale věc, kterou doma dodržujeme, je, že nehodnotíme člověka, ale ten určitý skutek. Třeba „udělala jsi hloupost“ nikoli „jsi hloupá“. Nebo nejsem zapomnětlivá, ale zrovna jsem něco zapomněla. Všichni děláme chyby, ale je rozdíl, jestli o sobě kvůli tomu přemýšlíme jako o blbcovi.

Vykašleme se na nálepku hodných holčiček a podporujme naše dcery, vnučky i kamarádky v tom, aby byly takové, jaké skutečně jsou. Nevnucujme jim naše představy toho, jaké by být měly. Protože ony jiné nebudou, jen se to budou bát projevit.

Nechme naše děti běhat, divočit, skákat, dohadovat se a někdy se i prát. Učí se sociálním dovednostem. Provázejme je tak tímto poznáváním života v naší společnosti laskavě, nevěšme jim na krk kámen „hodné holčičky/hodného chlapečka. Uleví se i nám samotným.

PS: článek je psaný o holčičkách z toho důvodu, že mám dvě dcery. Možná příště napíšu o tom, proč by měli kluci plakat a ukazovat emoce.