Jak nepotlačovat emoce. Ani ty svoje, ani ty našich dětí 

Spousta dospělých lidí potlačuje, shazuje nebo odmítá své emoce. Vychází to z dětství, kdy nebyly přijímány. Dětem se totiž neustále vyvíjí mozek a jejich emoční inteligence. Neumí své pocity uchopit, pojmenovat a zpracovat.

Bez nálepky ufňukané holčičky

My jako dospělí nemůžeme posuzovat důvod, proč dítě brečí. Ono totiž nemusí plakat kvůli situaci, která se zrovna stala. Ta může být pouze ventilem pro to, co se v něm už nahromadilo. Proto dospělý nemá právo posuzovat, jestli dítě má, nebo nemá důvod k pláči. A rodič by se měl vždycky podívat na sebe a zjistit důvod, proč mu určitá emoce tak moc vadí? Co si on sám potřebuje zpracovat, aby mohl být svému dítěti emoční oporou a bezmezně ho přijal?

Nejlepší reakcí na emoce našich dětí je neposuzovat je a nehodnotit. Můžeme jim pomoct tu emoci pojmenovat, ale neposuzujme ji. Rozhodně nepoužívejte věty typu: ,,Ufňukanou holčičku tady nikdo nechce!” nebo často používané ,,No ty se ale vztekáš! Taková hezká holčička.“ Toto jsou hluboce odmítající hlášky, kterými dáváme dítěti najevo, že jeho prožívání a pocity jsou špatně. 

Zde jsou 3 důležité věci:

• Dítě chce být součástí rodiny,
• chce být přijímané a milované,
• chce pozornost rodiče. 

My jako děti, a je jedno v jakém věku, děláme rozhodnutí, která nás ovlivňují po zbytek našeho života. A přestože jsou to limitující omezující přesvědčení, tak my se k nim dokážeme i po letech vrátit a přeformátovat je na základě energie. A neznamená to, že musíme rozpoznat tu vzpomínku, ale můžeme pracovat pouze s její energií. 

Cesta do zlatého stínu

Jeden příklad ohledně citlivosti: pokud lidé říkají holčičce ,,Nebuď pořád taková cíťa, vždyť ty pořád jenom fňukáš,” tak ta holčička si řekne, že to, že brečí, je špatně. Že by měla být víc tvrdá a míň citlivá. A tak začne být tvrdší. Je k sobě více kritická a snaží se tu svou citlivost potlačit. A právě tady se ten její dar citlivosti přehoupne do takzvaného stínu. To znamená, že začne svoji citlivost popírat.

Stín se dá skvěle rozpoznat tak, že vás určitá vlastnost neskutečně irituje u jiných lidí.

Šárka Chapman

Nejčastěji to můžeme vidět u sebe v rodině. Pak ta tvrdá žena, která je úspěšná, jde si za svým, má skvělé výsledky a plní si své cíle, je pořád v tom popření sebe sama a své citlivosti. A jakmile potká někoho dalšího, kdo je citlivý a tu citlivost projevuje, tak ji to bude iritovat. 

Umět pochopit své pocity a poznat své dary

Spousta žen se mě ptá, jak mají objevit svůj dar, jak přijít na to, v čem jsou dobré, jak se mohou seberealizovat? A často to nevíme právě proto, že jsme samy sebe popřely. Například ta nejtvrdší žena, kterou znáte, ta, která je s každým a se vším hned hotová, má za svůj dar právě citlivost. A až ji v sobě objeví a přijme, tak se pak stane jejím darem. 

Naučte se pojmenovat, jak se teď cítíte. Ptejte se sama sebe, co potřebujete? Co chcete? A běžte tomu naproti. Ta změna nepřijde ihned, ale malými postupnými krůčky.

Ten nejdůležitější vztah, který máme, je vztah sama se sebou. My jsme jediným člověkem, který je s námi neustále, prošel si s námi tím nejhorším obdobím, stejně tak i tím, kdy se nám dařilo. A jakmile už víme, jak se cítíme, dokážeme to v klidu komunikovat s okolím. 

To, co vám vadí na ostatních, je to, co jste v sobě popřeli. A právě to potřebujete najít, přijmout a přeformátovat. A skrze přijímání toho, co jsme v sobě potlačili, objevujeme své dary a svůj obrovský potenciál. 

Šárka chapman

Jaká je vaše zkušenost? Podělte se o ni se mnou i ostatními v komentářích.

Šárka